Každou sezonu si chci vyzkoušet něco nového, pokud možno extrémnějšího. Sezonu si trochu zpestřit, abych si ji něčím pamatoval. Už minulý rok jsem měl pokušení jet silniční závod. A jaký jiný by to měl být než silniční Král Šumavy, ale termínově to nevyšlo. Před třemi lety byl pro mě horský Král první závod v životě a letos to vyšlo a okusil i poprvé silničního.

Hned od začátku jsem věděl, že to musí být ten nejdelší, dvě stě padesát kilometrů. V životě jsem tolik kilometrů neujel, a ani tolik hodin neseděl na kole. Nejvíce sto padesát a asi kolem sedmi osmi hodin. Byla to výzva, na kterou jsem se už od začátku roku těšil. Bylo to ještě umocněno nespravedlivým bodováním v Kole pro život, kde jsem jezdil pro tým krátké varianty tratí. Takže jsem na dlouhé vůbec netrénoval. To ve mně trochu hlodalo. Mám jet radši kratší? Co když bude pršet? Jednou jsem na Šumavě zmokl...jel jsem na Kvildě po silnici, která se spíše proměnila v řeku, kolo nebrzdilo...byla pekelná zima, a když jsem jel ze Srní dolů, tak jsem byl rád že se držím na kole. Klepal jsem se. Auta se mě bála předjet. Byl jsem celý rudý...zápal plic jsem kupodivu nedostal. Naštěstí jsem se v propozicívh dočetl, že to lze ještě ve čtvrtek stornovat a to byl ten poslední impuls. Jedu.

Stávám snad poprvé v životě před čtvrtou. Odjíždím od babičky ze Sušice v pět. Kolo mám v kufru zabalené v igelitu na natírání, podložené pytli na mouku a na brambory :-) Cestou přemýšlím, jestli mi nebudou scházet síly. Protože včera jsem si jel na rozjetí projet část tratě, zabloudil jsem a najel víc než jsem bylo zdrávo. Do Klatov dorážím před šestou, zaprezentovat, vypytlovat kolo a vše si pořádně připravit, hlavně jídlo, správně se obléknout. Nakonec si beru jen kraťasy a krátký dres s moirou. Před sedmou vyrážím na start.

Zvon ve věži na klatovském náměstí odbíjí poslední chvilky do startu. Po poslední ráně se ozývá startovní výstřel a v doprovodu Smetanovi Vltavy, linoucí se z reproduktorů, se dojatý vydávám do tajů  dvě stě padesáti kilometrové poutě Šumavou. Začala jízdou v pelotonu směr Kdyně.

Jedeme po hlavní silnici, kterou celou zabereme. Problém je, když jede auto proti. Ale i tak se další jezdci po projetí auta pouští znovu do protisměru. Zanedlouho odbočujeme na vedlejší silnici. Je tu první větší kopec a k mému překvapení se i po něm držím v pelotonu. Před pelotonem vidím uprchlíka a dozadu se radši nedívám, páč  není nouze o nenadálé brzdění a rozjíždění se. Způsob jízdy brzda-plyn pelotonu mě velmi překvapil. Myslel jsem si, že ušetřím spoustu energie, když jedu hluboko v pelotonu. Ale neustálé brzdění na místech, kde bych normálně nebrzdil, a následné akcelerování, mě vyvádí z omylu.

Následuje menší sjezd. Přede mnou jezdci špatně odhadují rychlost nájezdu do serpentiny a končí mimo trať. Já brzdím, co můžu. Vyhýbám se jim. Držím se na silnici, ale jezdec za mnou do mě najede. Naštěstí dostanu jen beranem do stehna a oba pokračujeme bez problému dál.

I po dalším velkém stoupání se držím v pelotonu, který je pořád velmi početný a slýchám kolem sebe hlasy, že takhle se pospolu dlouho nejelo. Nikomu se to moc nelíbí. Pole se trhá, k mému překvapení, až v prvním prudkém sjezdu plných serpentin. Nevzali jsme tam velkou ztrátu a vše dojíždíme v následném kopci. Kontakt s čelem ztrácím až před Nýrskem. V jednom kopci už si radši jedu svoje tempo a vystupuji si z vedoucí skupiny. Až když mne předjíždějí i doprovodná auta – fotograf vykloněný dozadu z okýnka spolujezdce, zrychluji a vracím se aspoň do skupinky přede mnou, s kterou jedu až pod Špičák. Na začátku bych neuvěřil, že pojedu sedmdesát kilometrů v čelní skupině.

V kopci na Špičák už musím zastavit, odskočit si ke krajnici. Už se mi chce od začátku, ale nechtěl jsem zastavovat v pelotonu a ve skupině, aby mi neujela. Teď už mi to v kopci tak nevadí. Skupinka mi ujíždí a já dojíždím jen odpadlíky. Za chvíli vidím velkou skupinu za sebou, tak na ni čekám. Někdo mě plácá po zádech se slovy: „Ahoj Masařko…“ Je to původní majitel mého kola.

Ve skupině se držím bez problému až na Špičák, kde je druhá občerstovačka a já si konečně doplňuji pití a zásoby jídla. Banány. Následuje sjezd do Železné Rudy a pak kopec na nejvyšší bod trasy, jede se mi dobře a sklon mi vyhovuje, tak jedu v čele skupiny.

Dlouhý sjezd. Krátké, ale prudké stoupání. Menší krize. Ztuhlý. Hlad. Mám dobrých sto metrů fóra. Ale říkám si: „hlavně v klidu, je to dlouhý…“ Ještě v kopci jím už několikátou tyčinku a připravuji se na samostatnou jízdu. Naštěstí následuje ostrý sjezd se serpentinami a skupinku jízdou na hraně dojíždím. Sjezdy se mi tu jedou dobře. Podle mě je to kvůli tomu, že jsem zvyklý jezdit sjezdy na horáku po loukách, kamenech, kořenech a sjezd po asfaltu je pro mě jako procházka růžovým sadem a nějaký štěrčíček nebo nerovnost mě nerozhodí (třikrát klepu…). Prostě se nebojím, protože jsem zvyklý na něco mnohem horšího.

Vjíždíme na hlavní Běšiny-Sušice, ale hned z ní odbočujeme do kopce. Po jeho vyjetí se na ní o kilometr dál vracíme. Najeli jsme, ale dobré čtyři kilometry. Po rovinatém úseku je tu další místo, kde bych radši jel rovně…dostal bych se po pár set metrech na dvou set patnáctý kilometr. Ale mi jedem do kopce, do Hartmanic. Je poledne. Začínám mít hlad, ale vím, že v Hartmanicích je občerstvení, tak vydržím a najím se tam.

Kopec na Hartmanice začíná pozvolně, ale pak se zvedá čím dál víc k zamračené obloze. Mám už velký hlad. Do kopce se šplhám s vypětím všech sil. Dokonce i kličkuji, abych zmírnil sklon. Naštěstí prudká část není dlouhá a pak následuje jen krátký sjezd na občerstvovačku. Je vlevo a trasa vede vpravo. Nikdo nestaví, ale já musím… Napěchuji se rozinkami a banány, naplním bidony a chci jet, ale ne sám. Vím, že kolem Otavy je „rovina“ (lehce nakloněná) a fouká tam. Ale nikde nikdo...Vyrážím až s jedním chlápkem. Pod sjezdem je rozdělení tratí střední vlevo do Sušice. Dlouhá vpravo do Rejštejna. On ale odbočuje vlevo, ačkoliv má jet dlouhou, vzdává…

Musím jet v protivětru sám. Přede mnou dlouho nikdo, za mnou jakbysmet. Jedu do mírného kopečku zvedající se ho s pravým břehem Otavy až do Rejštejna. Tam měníme směr i sklon - Kašperské hory a Javorník. Celý kopec musím jet ve stoje. Mám první větší krizi. Celý kopec jedu s klukem z Krkonoš a povídám si s ním…prej je strašně prošitej…ujíždí mi…jede s námi i chlap, který má jako doprovod manželku na skútru, která mu při jízdě připravuje ionťák atd…ujíždějí mi…

Před Javorníkem se mi už jede lépe. Dokonce odolám pokušení jednoho poutače u restaurace: „Pečené koleno.“ Zde by asi Eklič skončil na dlouho. Nakonec jsem neokusil Ekličův způsob léčení krize kolenem a pivem a jel dál. Za chvíli jsem i dojel  i skútr a nadávající ho chlápka – nemůže. A to mám podezření, že ho táhla za sebou z kopce. V jedné serpentině jsem pěkně zapózoval fotografovi a udělal i malí žert. Zaspurtoval. Že tu ještě asi nemá nikoho ve spurtu.

Krize je pryč skupinka přede mnou taky, ale za mnou jedna je. Dojíždí mě až před občerstvovanou v Malči. Pak jedem společně do Nezdic, kde mi zase ujíždějí. Vzadu zůstáváme tři. Pár set metrů před koncem stoupání je s vypětím všech sil dojedu, protože pak bude už jen rovina a jeden kopec. Před sjezdem do Sušice jdu do čela a skupince ve sjezdu poodjíždím.  Dole na mě čeká Iva. Přišla se podívat, jestli ještě žiju =) A jestli přežiju, protože nás čeká už jen kopec na Cihelnu a pak jen po „rovině“ do cíle.

Cihelnu vyjíždíme bez problémů, aspoň já s Edou Pinkavou, s kterým máme nejvíce sil. Eda nás navíc táhne i pak na rovině. Já ho někdy vystřídám, ale na tahání po rovině nejsem, ani když nemám v nohou takovou porci kilometrů. Ostatní se po valnou většinu času jen vezou. Předjíždíme i ty, co mi na Kašperkách ujeli…už nemůžou…Eda mi i v některých pasážích radí, jak se mám správně chovat ve skupině. Prý je poznat, že jedu první silniční závod.

Na cílovou rovinku nás nepřivádí nikdo jiný než Eda. Někdo se ho snaží přespurtovat, najedu si za něj a říkám Edovi, že já ho pustím, že to odtáhl on. On, že mám jet.  Nakonec začal spurtovat a já se zařadil vedle něj o půl kola dál. Vyhrát si zasloužil a pro mě je také druhé místo ve skupině spravedlivé. Dojel jsem celkově 55 v čase 8:45 s průměrnou rychlostí 29km/hod. Tachometr mi naměřil 260km. V cíli se jdu trochu vyjet, najíst a odpočinout si do auta. Pak vysprchovat a před návratem do Sušic se ještě kouknout na vyhlášení výsledků.

Kupodivu se necítím úplně vyčerpán, jen unaven. Do postele se dostávám až v jedenáct a hned spím. Další den se už cítím úplně čerstvý, ale vyjet se půjdu až v pondělí...nebolí mě nohy, stehna...ale chodidla! Až v pondělí zjišťuji následky...po rovině to jde v pohodě třicítkou, ale do kopce...to nejde...nemám sílu, ačkoliv se vůbec necítím unaven, nejde mi nic vyjet. Ještěže kolem Otavy je aspoň ta nakloněná rovina. Ve čtvrtek už jezdím normálně.

I kdyby následky byli horší, tak by to nezměnilo nic na faktu, že to byla povedená akce. Závod jsem si moc užil, ideální počasí, dokonce byla i přátelská atmosféra a nikdo neměl narážky, že jsem černá ovce – biker mezi silničáři – byla to prostě paráda. Užil jem si to, ale příští rok asi nepojedu a co bych na spestření jel? Salze, 24hodinovku ve dvou nebo ve čtyřech, silniční etapák...?

A stejně bych to nestornoval ;-)