V neděli po Prachaticích jsme se s vaškem a míšou přihlásili ještě na Bezděz. Mišička vyrazila z Boleslavi s Davidem, mně naložil Vašek do našeho aouta v neděli ráno v bášti a vyrazili jsme po vlastní ose. (Protože to vypadalo na mokré cestování, ocenili jsme, že kola jsou pěkně v autě s námi). Prezertace byla do 9.00 hodin, takže jsme to přesně stihli a přijeli na rozmáčenou bezdězskou louku včas. Hrad nebylo vidět, protože se schoval v mlze, mrholilo, všichni byli v pláštěnkách a ještě jsem málem šlápla do jednoho z kravinců, které byly (zřejmě pro ozdobu) rozesety po louce, kde jsme měli zázemí)…

Rozjíždění bylo výborné, po tom včerejšku v Prachaticích mě bolelo úplně všecko a pochopila jsem, proč si většina lidí ťukala na čelo, že jedem 2 závody během jednoho víkendu…

Venca jel, jakoby nic a já měla pocit, že mám asi tunu a váha se rychle zvětšuje. Další věc, která už byla jasná, že to bude hnusný fujbahno. Domnívat se, že na pískovém podloží se voda vsákne rychle, byl evudentně naivní počin. NEVSÁKLA!

No nic, závodník ať závodí, já se jdu vyjet a užít si hezkou trať…

Takže jsem v klidu před startem odebrala Vaškovi, co stál vpředu, a sobě taky nadbytečné oblečky, uklidila je do auta a startovala zezadu.

Organizátor upozornil houstnoucí dav na startu, že čas se tentokrát bude počítat od projetí startem, tedy nikoli od výstřelu, jako na všech ostatních závodech…dobrá.

Pak start! Celá ta hmota se začala valit dopředu, musela jsem se valit taky, chtě nechtě jsem se prokoloběžkovala přes start a zůstala v tom davu zavřená přes 3 minuty stát(tak dlouhý minuty jsem dlouho nezažila), pak se mi podařilo z kola slézt a proběhnout ten zacpaný úsek s mým ořem na rameně, nasednout a konečně vyjet na trať. Bohužel ve skupině, kde už někteří výtečníci tlačili hned v tom prvním úseku, dokonce po silnici. No, a pak se něco stalo, chtěla jsem jim trochu poodjet, okolo bahen, kde byl opět zoufalý špunt, jsem to profrčela lesem, pak jsem se nějak rozjela a jelo to až na občerstvovačku. Tam jsem zjistila, že ten čas není marný, i začala jsem závodit doopravdy, v posledním úseku mě málem sejmul magor na motokáře, ale uhnula jsem, poptom už mi to zas tak moc nejelo, za mnou se občas mihla nějaká holka – nedej bože, aby mě dala, tak jsem jí radši vždycky ujela. Na konci jsem to už jen vyplazila a do cíle dojela úplně hotová. A potkalo mě ohromný štěstí – byla jsem DRUHÁ! Poprvé na horáku druhá! Tak jsem se s tím mohutně potěšila, všude jsem to napsala, mezitím ale dorazila má pronásledovatelka, Petra Hradecká, a – to byl šok - byla druhá ona…

Ale konec konců, svých 5 minut štěstí jsem si užila, pro tým body nepotřebuju a jestli si šikovně počkala na startu, aby neriskovala v té tlačenici, vyhrála hlavou a patří jí to… Kdyby se takhle počítal Český ráj, měla jsem 3. místo i tam.

Takže spokojenost, nikdo to nečekal, já nejmíň.

Mišička dojela samozřejmě první, taky našrot, ale mooc statečně, Venca skončil 12. s časem 1 hodina 43 minut.

Jsem na ně pyšná.