Na závod Pražské schody jsem se vždy jen chodil dívat a ve skrytu duše jsem uvažoval, jaké by to bylo jsi to někdy zajet? Pár dní před závodem se naskytla možnost, jak si je opravdu zajet! Aspoň teda VIP závod Pražské schody, tak jsem té možnosti hned využil.

Stojí mě to trochu zařizování, protože jak to tak bývá zrovna je někdo jednou za deset let nedostupný, na školení, mimo republiku atd :-) Vše organizuji z Humpolce, kde jsem na akci pivovaru Bernard se Sauna Klubem ve Finské a dopoledne už je jasné, že jedu! Takže úkoly zní: nic si neudělat, neožrat se, nepřejíst se (nonstop švédské stoly)...no trochu jsem se přejedl :-D Večer spokojeně usínám na pohodlném gauči v opatství Želiv :-)

Ráno hurá na snídani a do Prahy. Přijíždíme brzy, dát do pořádku kolo, připravit se, nabudit se, odreagovat se :-) a vyjet směr Hradčany. Jsem asi po dvou letech před závodem nervózní! Po prezentaci si schovávám batoh ve stánku Aminostar a s Tomášem Mastíkem se jdu „rozjíždět“, prostě si párkrát sjet schody :-) a vyjet Jánský vršek a Nerudovku...Tomáš už asi nemůže a v Nerudovce se mě chytá za sedlovku a nechá se táhnout...trenink skvělý, ale jako rozjetí, no nevim :-) Poté přišla Jitka s foťákem a já tentokrát s Honzou Haškem jedu další kolo.

Start je v půl páté vedle hostince U Dvou slunců a já po zkušenostech z Litoměřických schodů, kde jsem kvůli postavení na startu přišel o třetí místo, se rvu dopředu. Jsem na pásce, sice na horší straně, ale už mě nezabrzdí někdo, kdo nedokáže normálně odstartovat. Je strašné vedro a já už na startu tuším, že to nebude žádná příjemná vyjížďka po Zámeckých schodech, ale spíše rožnění. Na startu se preventivně poleji studenou vodou a slečna s pánem ze Škody auto a České spořitelny odmávají start.

A je to tu, start, výstup pod Schwarzenberským palácem k hradu, pomalu přecházím z velké pili na střední. Nahoře to rozjet a hurá po schodech dolu. Najíždím na ně na 5 – 7 pozici, což je na moje špatné starty dobré. Přede mnou jede Honza a v pozadí slyším nějaké ohlasy od diváků. Zatáčka o 180 a dalších pár schodů. Jsem dole, zase zatáčka o 180, sjezd po kostkách, u kostela sv. Mikuláše skočit do podchodu, brzda, rovina a už vidím Jánský vršek. První dva schody jsem vyjel...druhé také, vstát ze sedla a vydupat vršek. Nerudovka se poté zdá vcelku rovná. Vidím mamku, která přišla asi po startu. Poleju se, napiju a hodím ji bidon pod nohy se slovy „příště mi to podej“. Víc říct nemůžu. A zase kopeček k hradu a schody. Jede se vcelku ostré tempo. Jsem asi pátý, pořád za Honzou a nemohu těch pět metrů dojet. Na schodech si člověk opravdu neodpočine, tak aspoň minutku ve sjezdu...Jánský vršek, Nerudovka a mamka mi podává v kopci bidon. Dokonce se rozeběhne, aby předávka proběhla ideálně. Poleju se a odhodím. Voda byla nějaká studená, ale to strašné vedro to moc neuhasilo. Zase k Hradu, schody, skoro nejsem schopen se do nich pořádně rozjet, ruce bolí. V hlavě se mi honí, hlavně je v pořádku sjet, pátý je dobrý. Abych řekl pravdu, ani nevím jestli tam někdo stojí nebo ne. Nic nevnímám. Jen ty rázy do rukou a nohou. Sjezd. Nevím proč pořadatelé pořád upozorňují na tu zatáčku, vždyť tu už nejedu poprvé. Skok do podchodu. Jánský vršek. Mamka, bidon, polití se, velká mezera přede mnou  a poslední výšlap k hradu, už se mi jede dobře, zatáčka, pletou se mi do cesty jezdci o kolo zpět. Šlapu ve stoje. Honzu nevidím, ale za to někoho jiného. Makám. Cílová „rovinka“ nebo spíš krpál a na posledních metrech jich předjíždím asi pět! Kácím se do stínu a nikdo neví kolikátý jsem, a abych řekl pravdu, v té chvíli to bylo poslední, co mě trápilo.

Pomalu vstávám a sjíždím za mamkou do Nerudovky, ta na mě čeká v očekávání, že pojedu ještě kolo. Doplňuje bidon u prodavačky v suvenýrech (proto tam byla studená voda) a jdeme nahoru. Tuším, že jsem třetí nebo čtvrtý a Honza mi dává odpověď. Je druhý, já jsem byl pořád za ním, tak jsem třetí. Před cílem jsem jich předjel pět a tři byli asi o kolo zpět.

Pořád si nejsme jistí, ale vyhlášení to potvrdí! Třetí! Svým drtivým finišem jsem se na posledním metru probil z pátého na třetí místo! Šest vteřin od druhého Honzy a za mnou byli kluci po vteřině. Drama až na koberec :-)

Na stupně vítězů, co znamenají Kolo pro život jsem už párkrát vylezl, ale na Hradčanském náměstí...hradní kapela hraje, mám kolem krku věnec jako se kdysi v minulosti dostávaly, krásný výhled na Prahu...přijímám gratulace...

Parádní zážitek nejen pro mě, ale asi hlavně pro mamku, které jsem dal jako nejlepšímu fanouškovi velkou kytici. Týmové kolegyně Jitka se Zuzkou jsou také spokojené.

Po závodě jsem strašně unavený, ačkoliv to byl jen sprint. A ty já právě moc nemusím a ještě víc to vedro! Ale noční procházka na „vyjetí“ se neodmítá, a dokonce jsem dostal chuť na pravý český ionťák (asi jsem si na Bernarda zvykl :-)

Děkuji všem přítomným za podporu, těm kteří mi drželi palce a za gratulace.