Na dovolenou jsme se Slávkem už od zimy plánovali návštěvu Rychlebských hor. Kdesi jsme našli povídání o parádních trialových stezkách, které tam jsou k vidění a zkusení a já pojala myšlenku, že  TAM se konečně musím naučit jezdit v terénu. Strašně jsem se těšila, taky na to, že si toho mýho chlapa v klidu a užiju, pěkně venku, bez stresu a v cyklistické shodě.

Také jsem ovšem měla zuby na Drásala, kde jsem chtěla večer popařit a užít si jak závod, tak pozávodové radovánky. Dokonce jsem přihlásila i Slávka, aby nezáviděl. Taky zajednala super ubytování a těšila se na obojí.

Pak jsme vyrazili. Můj skvělý řidič nás tu dálavu dovezl úplně v pohodě, nikde jsme nebloudili a přes Polsko se přemístili do Uhelné, kde jsme v hospodě moc dobře bydleli. Hned v sobotu mě můj nedočkavec vytáhl na horáku na výlet a já v šoku zjistila, že tam vedou cesty (i necesty) buď kolmo nahoru, nebo kolmo dolů… Prostě – holka z rovin vyrazila na hory, uff…

Vyjeli jsme (já spíš vyfuněla) na Hraničky, prohlídli několik cest objeli pár cestníků a bylo to hnedle 30 km a převýšení vůbec nepočítám. Dojela jsem dolů totálně urvaná. Teda, tohle asi nedám, napadlo mě.

 A zatímco jsem si lízala rány, Slávek naplánoval skvělý výlet na Praděd, na Červenohorské sedlo a ještě objetí Dlouhých Strání. To vše další den na silničkách.

Vyrazili jsme brzy, do Jeseníku, přes Karlovu Studánku (fuj, takový kopce) na Praděd, potom z pradědu na Švýcárnu, kde nám skvěle poradili cestu po turistické, že to jako bude kousek k přenesení, ale jinak silnice. Fajn, kus tam byl asfalt, pak jsme přenášeli, UKRUTNEJ kopec plnej šutrů, krásný sjezd pro horáky, ale tohle bylo děsný. Tak jsme došli až dolů, pěšky, no, a pak vyrazili opět do vrchu směr Červené sedlo. Dlouhé Stráně jsme nechali na příště, abychom se vůbec stihli vrátit za světla, protože ten sešup pěšky nám dlouho trval. Přežila jsem. A kopce se mi začínaly líbit.

V pondělí jsme vyrazili okusit Rychlebské stezky, což bylo nádherný, takové trialy jsem v životě neviděla a kdybych se nebála a ještě měla sílu pořádně šlapat, tak bych je i projela. Takhle jsem se co chvíli někde svalila, popřípadě zasekla a dál kolo tlačila, neb jsem se buď bála jet, nebo jsem jednoduše nebyla schopná nasednout do kopce. Takže jsem, řekněme, jela asi tak půlku. Ale bylo to opravdu nádherný. A jak mi pak chutnala kofola v hospodě! Odpoledne jsme rejdili okolo hranic a vyjeli na studánky, a projeli Račí údolí. Taky krása…

Úterý jsem chtěla odpočívat, ale v plánu byl Králický Sněžník.. Tak jsme vyrazili přes Polsko, podle hranic, kus po turistický – totální džungle, šutry, kořeny, stojky, padáky – ale krása nesmírná. Báječný výhledy a taky jsem chvilkama Trekouše nosila, aby se nebál. Takže byl dobyt i Sněžník, jenom k slůněti jsme nemohli, nesmí se tam s koly. Taky mi došla voda a bylo to těžký, už jsem měla dost a tak mě zachránila nějaká hospoda po cestě…myslím, že Slávek si taky rád odpočinul, i když se mi smál. Domů jsem dorazila úplně marná a na další den se chtěla jen válet a koupat a flákat.

Takže jsme byli v jeskyni Na pomezí, navštívili koupací lom, něco autem, něco na kole a vydejchávali to naše nadšení. (Našla jsem zlatou šupinku). Večer se ozval Eklič, že by v pátek přijeli, ať tam zůstanem. Jenže já chtěla Drásala a tam jsme měli jet už ve čtvrtek. Slávek do mě ale hučel tak dlouho, až jsme domluvili další noclehy kdesi na konci světa v Zálesí a odřekli Holešov a přestěhovali se tam. Takže čtvrtek jsme jezdili po horách, rejdili podle hranic, navštívili Borůvkovou horu, Bílou vodu, prošmejdili vršky a užili si koupání v lomu. V pátek jsme zase rejdili po kopcích, to už mě bavilo, protže jsem je vyjela a i sjela, vážně se to vylepšilo, jenom únava stoupala, takže jsme víc odpočívali.

V noci dorazili Eklič s Vaškem, to jsme si na ně počkali dole v Javorníku a kolem půlnoci se dostali do postýlek.

Sobota měla být ve znamení společného ježdění, jenomže jsme Ekličovi a Vašíkovi nestačili, tak jsme se rozdělili, že oni dají hřebenovku a my se Slávkem dorazíme po cyklostezce na Borůvkovou horu a pak společně po hranici dál.

Jenomže,  jak tak jedem, najednou proti nám Vašek s Ekličem, tlačí kolo a Eklič vypadá trochu jako zombie.  Prostě  zkoušel Supermana a nezvládnul přistání – prý letěl přes řidítka někde ve sjezdu. Zrakvil se pěkně.

Tak jeli kluci napřed a já s Ekličem do chaty, kde jsme ho dali trochu do kupy. Pak dostal chuť na pivko, to  už bylo jasný, že není mrtvej, tak vyrazil do Javorníku do hospody. Tam se mi nechtělo, neb hospody v podstatě nesnáším, a vyrazila jsem sama na Borůvkovou, trochu projela okolí, zastavila se na zmrzku v Travné a když jsem se vracela, potkala jsem Vencu s Ekličem, jak jedou domů. Slávek seděl mezitím před barákem, neb neměl klíče, zato měl píchlý kolo.

V neděli jsme vyrazili znovu do Rychlebských stezek, Vašek byl naprosto ohromnej, on na tom kole snad lítal, nebo co. Takže zatímco si náš kamarád dopřával stezkly zleva – zprava, já konečně nevzdala lávky a vyjela jsem ty kamenitý stojky skoro do půlky (a pak zase tlačila). Ale obecně jsem se už tolik nebála a projela to tak asi z dvou třetin, což považuju za dobrý.

Pak jsem se vydatně nacpala v občerstvovně a ještě chvíli jezdila. Pak jsem vyrazila do lomu na koupačku, zatímco Vašek se Slávkem teprve přijeli hodovat. Nevadí, zaplavala jsem si víckrát. Večer jsme se domluvili, že Eklič to moc na ježdění nemá a Vašek taky už měl dost, tak že uděláme ještě výlet do Jeseníku a pak večer pojedeme domů. Vašek vyrazil po vrškách, my se Slávkem po cyklostezkách. A pak se Slávkovi rozbilo kolo (omotal se kolem šutru a skroutila se mu házečka. Takže to nějak nakonec spravil a střed na střed na tom dojel nazpátek. Ještěže jsme večer frčeli dom.

Takže, Drásala jsem sice nedala, ale vůbec toho nelituju. Tahle dovolená stála za všecky Drásaly J.